Červen 2018

Sourozenci / Malý ďábel

26. června 2018 v 11:13 | M. |  My diary

Mít sourozence může být fajn. Když v domě něco rozbijete, můžete to svést na ně. Dobře fungují i jako otroci. (just kidding.. or not? :D) Pokud jsou ovšem v té nejhorší pubertě a automaticky odporují všemu, co řeknete, to je docela peklo na zemi. A proč se nad tím zrovna teď zamýšlím? Protože za poslední dva týdny se můj třináctiletý brácha chová jak posedlý ďáblem. Na to, že když potřebuju pomoct něco uklidit, se ho musím doprošovat, jsem si už zvykla, ale ono teď nepomáhá ani to. Pro něj teď existuje jen Fortnite a je schopný se od počítače nehnout 8 hodin v kuse, což je kromě uklízení další věc, která u nás vede k hádkám, protože máme doma jen jeden počítač a ten je neustále okupován mým bratrem. Teď si tak uvědomuju, že s mým bráchou vlastně nemáme moc dobrý vztah a štve mě to, protože až tady rodiče jednou nebudou, on bude jediná moje rodina. Ono je to ale těžký. Táta vždycky očividně upřednostňoval jeho a to jsem si uvědomovala už jako menší holka, tím mezi mnou a bráchou vytvořil blok. Teď, když se kvůli pubertě chová jako ještě 3x větší son of a bitch, není u nás doma klid. Prostě si nemůžu pomoc a jsem k němu taková chladná a to je ještě dobrý případ a když se to snažím změnit a být k němu milá, přijde mi to hrozně nepřirozené, jak kdyby byl cizí člověk.
Máte to někdo podobně, že si nedokážete představit vycházet se svým sourozencem?

Můj další zbytečný strach / Brigáda

18. června 2018 v 15:10 | M. |  My diary
good luck reading
*
Asi si o mně po přečtení tohoto článku budete říkat, že jsem úplně mimo. Já jako neříkám, že to tak není. :D
Dneska jsem si uvědomila, že si všichni kolem mě hledají brigádu a já si řekla, že by se mi taky nějaká hodila. Tak jsem se poptala lidí, jestli o něčem neví a získala jsem kontakt do jedné firmy. Nojo, ale to tam budu muset napsat nebo zavolat a to vyžaduje nějakou komunikaci s autoritou, s cizími lidmi a domluvu. A to mě prostě děsí, já ani nedokážu zavolat doktorovi a domluvit se, protože se prostě bojím, že něco řeknu špatně, ztrapním se, bojím se že budu za blbku. V obchodech si nedokážu objednat nic, co má složitější nebo cizojazyčný název, protože se opět bojím, že to řeknu špatně, všichni to uslyší a navždy si mě budou pamatovat jako tu blbku co neumí mluvit. Tím pádem mám problém i s prezentacemi ve škole. Když mám někam zavolat a je to důležité a slyším to nekonečné vytáčení, začne mi bušit srdce a trochu se třesu.
Ale rozhodla jsem se, že tu šanci, co teď možná na tu brigádu mám, jen tak nezahodím a aspoň napíšu do té firmy, protože o nic nejde.
Nejhorší je, že já si uvědomuju, že to skoro nic není, že se to dá všechno normálně zvládnout a domluvit, ale něco ve mně to nedokáže pochopit a brání mi v tolika věcech co bych chtěla dělat.
Máte někdo podobný strach nebo pocity? Chtěla bych vědět, jestli už mi třeba jenom nešibe nebo tak. Taky doufám, že tahle moje zpověď nezní jako "prosím, litujte mě", to bych nerada. :D
*
Trochu se omlouvám za tenhle rant, ale pomáhá mi si ty myšlenky někam zapisovat. Brzo vyjde update na moje goals z minulého článku, tak do dvou týdnů. Možná tu během dne něco dalšího přibyde. Zatím peace out.

EDIT 19.6.2018: Vtipné, tento článek jsem psala včera aniž bych věděla, že tématem týdne je "Ve vlastní pasti" :D

My goals 0.1 / Moje cíle - cvičení, vstávání v 7...

13. června 2018 v 15:08 | M. |  My goals
Dneska jsem přemýšlela, co bych chtěla změnit a zlepšit a pár věcí mě napadlo. Pokusím si je sem nějak sepsat a vymyslet postup, díky kterému dosáhnu splnění těchto cílů. Tak nějak si říkám, že tyhle věci si člověk většinou píše na papír, do nějakého diáře, ale pro mě tohle nikdy nějak nefungovalo. Nebo jsem spíš moc líná na to si všechno zapisovat, už tak si dost zapisuju ve škole. Možná proto jsem za poslední dobu takovým nepřítelem tohoto způsobu psaní. Psaní na počítači je pro mě lepší, protože je rychlejší a stíhá mé myšlenky, takže si zapíšu vše, co potřenuju a na nic nezapomenu.
Teď už ale zpátky k těm cílům. Pár jich tu mám. Nebudu si dávat žádný termín na jejich splnění, ale řekněme, že konec letních prázdnin (ještě ani nezačali a já už mluvím o konci, pardon) by byl ideální.

☆゜・。。・゜゜・。。・゜★


Asentra?

11. června 2018 v 14:08 | M. |  Updates on my goals or mental health
Dneska mi lékař změnil antidepresiva. Řekla jsem mu, že se mi trochu zhoršila nálada a vrátily větší úzkosti a on že by nerad měnil antidepresiva a hned vzápětí mi předepsal jiná - Asentra aka Zoloft. :))) Takže po třech měsících braní Cipralexu přecházím na zkoušku na Zoloft. Trochu se bojím vedlejších účinků prvních pár dnů/týdnů, ale pro jistotu si je nebudu ani číst, jelikož vsugerovávání funguje.
Dneska mě napadlo, že na těch prášcích nechci být navždy. Ze začátku jsem je hned na první návštěvě úplně odmítala, ale po tom, co jsem hned den po návštěvě lékaře za celý víkend kvůli úzkostem naspala možná tak 3 hodiny, zvolila jsem tuhle cestu. Nechci mojí mírnou depresi zveličovat a dramatizovat, ale jelikož jsem docela citlivý člověk, beru to hůř. Prostě se bojím, že se úzkostí a deprese nikdy nezbavím a budu muset prášky brát celý život. Přesně tyhle myšlenky ale musím z hlavy dostat, protože nedávají smysl. Deprese je léčitelné onemocnění a dokážu se jí jednou pro vždy zbavit. Jen potřebuju změnit způsob jakým o sobě a o světe přemýšlím z negativního na pozitivní, což už se mi za poslední měsíc trochu povedlo. Myslím, že bych potřebovala pomoc psychoterapií. Jde to jen tak si o ní zažádat, zeptat se, nebo musím počkat jestli ji nenavrhne sám psychiatr? Fakt myslím, že by mi dost pomohla. A máte někdo se Zoloftem zkušenosti?