Můj vztah s tátou

6. srpna 2018 v 11:42 |  My diary
Tyjo, od 11.července žádný článek, no já se teda překonávám a ne v dobrém. Ale popravdě jsem celý ten měsíc neměla čas. Byla jsem dva týdny na dovolené a hned jak jsem se vrátila, zase jsem jela pryč za rodinou a od včerejška jsem skoro po měsíci pořádně doma. Konečně jsem se vyspala ve svojí posteli. Na dovolené jsem se pořádně nevyspala, protože to prostě nebyla moje postel a na návštěvě u rodiny jsem spala na rozkládacím gauči a to mám pocit, že bych si rovnou mohla vyrvat pátěř jak to bolí. A zase si stěžuju, ale na tom je tenhle blog vlastně založený. :D
Moji rodiče jsou rozvedení a můj táta má už přes rok přítelkyni. Když jsem byla na návštěvě u rodiny, viděla jsem svého tátu asi tak po měsíci. Dítě by se v takovémhle případě mělo k rodiči rozeběhnout a radostně ho obejmout, nebo ho aspoň obejmout a nenuceně. To bohužel neznám. Po to měsíci jsem tátovi zamávala přes silnici a čekala aspoň úsměv. Ten samozřejmě nepřišel. Přešla jsem silnici a natahovala se že ho obejmu a on mi to obejmutí pomalu ani neopětoval. Po tom, co jsem přijela za babičkou, kde se celá rodina z tátovi strany jednou za čas schází, viděla jsem po měsíci i jeho přítelkyni, ta se ke mě chová chladně a ani nechápu proč.
Vždycky jsem s tátou měla dobrý vztah, ale je pravda, že větší vinu v tom rozvodu má on. To jsem mu taky dala najevo a dlouho jsme se spolu nebavili. To bude asi ono, proč jsme k sobě teď takoví chladní.
Když přijela sestřenice s jejíma dvouma dětma (asi 1,5 a 3 roky), tátova přítelkyně tomu staršímu řekla ,,Tebe jsem viděla naposledy když jsi ještě nemluvil" a v tu chvíli mi to přišlo hrozně nefér. Hrozně nefér vůči mojí mamce, protože to ona tam měla být a ona tohle měla říct. Prostě mě to hrozně mrzelo.
Jak jsem na začátku mluvila o té dovolené tam jsem byla s mamkou a její částí rodiny. Mezi ní patří i moje dvě sestřenice, jejich manželé a děti. Když jsem viděla, jak si s těmi maličkými jejich tátové hrajou, jak je hlídají na každém kroku a vymýšlejí, jak by je ještě zabavili, měla jsem chuť se mamky zeptat ,,Mami, hrál si takhle někdy se mnou můj táta?". Ale nezeptala jsem se, protože odpověď vím už předem. Ne, nehrál, ani nehnul prstem.
Nepamatuju si ani jednu dovolenou kde by se moje rodiče nepohádali. Vždycky to proběhlo asi takhle: dva dny po příjezdu v klidu, pak hádka a řvaní, zbytek dovolené v háji, špatná nálada... Nikdy to nebylo jinak.

<><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><>

Omlouvám se za trochu dramatičtější článek, ale měla jsem tohle na srdci už dlouho a kam jinam to šoupnout než sem, že?
Peace out!

 

Konec brigády, začátek prázdnin

11. července 2018 v 17:21 | M. |  My diary
Koukám, že jsem se dlouho neozvala. Měla jsem totiž brigádu, o které jsem psala v jednom z předchozích článků a neměla jsem vůbec žádnou energii po ní dělat nic jiného než spát nebo koukat na seriály (a u toho spát).
Na poslední chvíli jsem si sehnala brigádu v jednom pětihvězdičkovém hotelu ve městě kde žiju. Hotel je velký a patří k němu další 4 villy kolem něj. Brigádu jsem měla od pondělí do neděle a musím říct, že už v pátek jsem byla vyčerpaná a nemohla jsem. A co na tom bylo tak náročného? Původně jsem měla být pokojská, ale po mém příchodu první den mi šéfová oznámila, že mě dají na uklízečku, což je mnohem horší, jelikož ta má na starost úklid celého velkého hotelu + villy (myslím, že jedna uklizečka je na hotel téhle velikosti opravdu málo). Nemohla jsem proti tomu nic namítat. Další věc, ze které jsem nebyla nadšená byla ta, že uklizečky mají práci od šesti do šesti, což je 12 hodin, a pokojské (na kterou jsem byla domluvená) mají od osmi hodin dokud neuklidí všechny určené pokoje, což jim většinou trvalo maximálně do 4-5 odpoledne, takže cca třeba 9 hodin. S tím už jsem vůbec nepočítala, ještě mi ani není 18, takže 12 hodin pracovat nemůžu pokud se nemýlím? Jestli ano, klidně mě opravte. Domluvila jsem se tedy, že budu pracovat od 6 do 3, což díkybohu nebyl problém. Bylo 120 Kč na hodinu, což je pěkná částka, takže na tohle si stěžovat nemůžu.
A teď proč se mi to zdálo tak náročné? Zaprvé, jak už jsem psala, jedna uklizečka měla na starost celý velký hotelový komplex, takže to bylo časově náročné a omezené, hodně stresu aby se vše stihlo.
Zadruhé to bylo i fyzicky náročné. Náplní mojí práce bylo luxování, vytírání podlah, utírání prachu, mytí wc a umyvadel. To vše samozřejmě každý den jak v hotelu, tak villách. Největší problém jsem měla s luxováním, protože jsem docela vysoká a u vysavače jsem se neustále musela krčet a jelikož jsem luxovala veliké prostory, po dvou dnech mi tak nějak umřela záda a nehodlala spolupracovat, protože už předtím jsem měla se zádama problémy.
Zatřetí jsem zjistila, že mám alergii na chemikálie, které jsem k čištění wc a umyvadel používala, takže jsem po hotelu chodila s balíčkem kapesníků, neustále smrkala a měla opuchlé oči. Muselo to vypadat vtipně. :D
Pozitivní věcí byl oběd, na který jsem se vždycky těšila a odpočítávala každy den čas, který do něj zbýval. Vařili vážně dobře (ještě aby ne v pětihvězdě) a měli úžasné zákusky.
Jedinou věc kromě peněz (:D), kterou jsem si z této práce odnesla, je neskutečný obdiv pro lidi, kteří tuto práci dělají dlouhodobě. Vážně, nechápu to. Mně stačil týden a brečím jako mánička.

☆゜・。。・゜゜・。。・゜★

Jinak bych vám všem chtěla popřát krásné prázdniny. Pokud jedete někam na dovolenou, můžete napsat kam a hlavně si ji užijte! :) Peace out

Sourozenci / Malý ďábel

26. června 2018 v 11:13 | M. |  My diary

Mít sourozence může být fajn. Když v domě něco rozbijete, můžete to svést na ně. Dobře fungují i jako otroci. (just kidding.. or not? :D) Pokud jsou ovšem v té nejhorší pubertě a automaticky odporují všemu, co řeknete, to je docela peklo na zemi. A proč se nad tím zrovna teď zamýšlím? Protože za poslední dva týdny se můj třináctiletý brácha chová jak posedlý ďáblem. Na to, že když potřebuju pomoct něco uklidit, se ho musím doprošovat, jsem si už zvykla, ale ono teď nepomáhá ani to. Pro něj teď existuje jen Fortnite a je schopný se od počítače nehnout 8 hodin v kuse, což je kromě uklízení další věc, která u nás vede k hádkám, protože máme doma jen jeden počítač a ten je neustále okupován mým bratrem. Teď si tak uvědomuju, že s mým bráchou vlastně nemáme moc dobrý vztah a štve mě to, protože až tady rodiče jednou nebudou, on bude jediná moje rodina. Ono je to ale těžký. Táta vždycky očividně upřednostňoval jeho a to jsem si uvědomovala už jako menší holka, tím mezi mnou a bráchou vytvořil blok. Teď, když se kvůli pubertě chová jako ještě 3x větší son of a bitch, není u nás doma klid. Prostě si nemůžu pomoc a jsem k němu taková chladná a to je ještě dobrý případ a když se to snažím změnit a být k němu milá, přijde mi to hrozně nepřirozené, jak kdyby byl cizí člověk.
Máte to někdo podobně, že si nedokážete představit vycházet se svým sourozencem?
 


Můj další zbytečný strach / Brigáda

18. června 2018 v 15:10 | M. |  My diary
good luck reading
*
Asi si o mně po přečtení tohoto článku budete říkat, že jsem úplně mimo. Já jako neříkám, že to tak není. :D
Dneska jsem si uvědomila, že si všichni kolem mě hledají brigádu a já si řekla, že by se mi taky nějaká hodila. Tak jsem se poptala lidí, jestli o něčem neví a získala jsem kontakt do jedné firmy. Nojo, ale to tam budu muset napsat nebo zavolat a to vyžaduje nějakou komunikaci s autoritou, s cizími lidmi a domluvu. A to mě prostě děsí, já ani nedokážu zavolat doktorovi a domluvit se, protože se prostě bojím, že něco řeknu špatně, ztrapním se, bojím se že budu za blbku. V obchodech si nedokážu objednat nic, co má složitější nebo cizojazyčný název, protože se opět bojím, že to řeknu špatně, všichni to uslyší a navždy si mě budou pamatovat jako tu blbku co neumí mluvit. Tím pádem mám problém i s prezentacemi ve škole. Když mám někam zavolat a je to důležité a slyším to nekonečné vytáčení, začne mi bušit srdce a trochu se třesu.
Ale rozhodla jsem se, že tu šanci, co teď možná na tu brigádu mám, jen tak nezahodím a aspoň napíšu do té firmy, protože o nic nejde.
Nejhorší je, že já si uvědomuju, že to skoro nic není, že se to dá všechno normálně zvládnout a domluvit, ale něco ve mně to nedokáže pochopit a brání mi v tolika věcech co bych chtěla dělat.
Máte někdo podobný strach nebo pocity? Chtěla bych vědět, jestli už mi třeba jenom nešibe nebo tak. Taky doufám, že tahle moje zpověď nezní jako "prosím, litujte mě", to bych nerada. :D
*
Trochu se omlouvám za tenhle rant, ale pomáhá mi si ty myšlenky někam zapisovat. Brzo vyjde update na moje goals z minulého článku, tak do dvou týdnů. Možná tu během dne něco dalšího přibyde. Zatím peace out.

EDIT 19.6.2018: Vtipné, tento článek jsem psala včera aniž bych věděla, že tématem týdne je "Ve vlastní pasti" :D

My goals 0.1 / Moje cíle - cvičení, vstávání v 7...

13. června 2018 v 15:08 | M. |  My goals
Dneska jsem přemýšlela, co bych chtěla změnit a zlepšit a pár věcí mě napadlo. Pokusím si je sem nějak sepsat a vymyslet postup, díky kterému dosáhnu splnění těchto cílů. Tak nějak si říkám, že tyhle věci si člověk většinou píše na papír, do nějakého diáře, ale pro mě tohle nikdy nějak nefungovalo. Nebo jsem spíš moc líná na to si všechno zapisovat, už tak si dost zapisuju ve škole. Možná proto jsem za poslední dobu takovým nepřítelem tohoto způsobu psaní. Psaní na počítači je pro mě lepší, protože je rychlejší a stíhá mé myšlenky, takže si zapíšu vše, co potřenuju a na nic nezapomenu.
Teď už ale zpátky k těm cílům. Pár jich tu mám. Nebudu si dávat žádný termín na jejich splnění, ale řekněme, že konec letních prázdnin (ještě ani nezačali a já už mluvím o konci, pardon) by byl ideální.

☆゜・。。・゜゜・。。・゜★


Asentra?

11. června 2018 v 14:08 | M. |  Updates on my goals or mental health
Dneska mi lékař změnil antidepresiva. Řekla jsem mu, že se mi trochu zhoršila nálada a vrátily větší úzkosti a on že by nerad měnil antidepresiva a hned vzápětí mi předepsal jiná - Asentra aka Zoloft. :))) Takže po třech měsících braní Cipralexu přecházím na zkoušku na Zoloft. Trochu se bojím vedlejších účinků prvních pár dnů/týdnů, ale pro jistotu si je nebudu ani číst, jelikož vsugerovávání funguje.
Dneska mě napadlo, že na těch prášcích nechci být navždy. Ze začátku jsem je hned na první návštěvě úplně odmítala, ale po tom, co jsem hned den po návštěvě lékaře za celý víkend kvůli úzkostem naspala možná tak 3 hodiny, zvolila jsem tuhle cestu. Nechci mojí mírnou depresi zveličovat a dramatizovat, ale jelikož jsem docela citlivý člověk, beru to hůř. Prostě se bojím, že se úzkostí a deprese nikdy nezbavím a budu muset prášky brát celý život. Přesně tyhle myšlenky ale musím z hlavy dostat, protože nedávají smysl. Deprese je léčitelné onemocnění a dokážu se jí jednou pro vždy zbavit. Jen potřebuju změnit způsob jakým o sobě a o světe přemýšlím z negativního na pozitivní, což už se mi za poslední měsíc trochu povedlo. Myslím, že bych potřebovala pomoc psychoterapií. Jde to jen tak si o ní zažádat, zeptat se, nebo musím počkat jestli ji nenavrhne sám psychiatr? Fakt myslím, že by mi dost pomohla. A máte někdo se Zoloftem zkušenosti?

Kam dál